Dárek - malá zelená sada. Prostírka a několik malých košíčku - zajíčků.

A podobně, ale v šedé. Použila jsem malá zbytková klubíčka bavlny, ocásky jsou z nopkové příze.

Košíčky se mohou využít různým způsobem. Dá se do nich vložit vázička s jarními kytičkami, skleněný svícen nebo malý květináček. O Velikonocích v nich mohou být vajíčka - ať už ta slepičí nebo čokoládová.

Potřebujeme: 200 g bílků, 120 g pískového cukru, 60 g hladké mouky, 60 g lískových nebo vlašských ořechů (na sucho trochu opražených a umletých), špetku soli

Bílky a sůl dáme do mísy a šleháme sníh. Když je polotuhý, začneme přisypávat po troškách cukr a sníh došleháme do tuhé a lesklé hmoty. Zlehka zašleháme mouku a ořechy.

Na pečící papír jsem si obkreslila dortovou formu (vždy dva kruhy na jeden papír), nanesla jsem sníh, trochu uhladila a dala péct do trouby vyhřáté na 200 stupňů. Za cca 10 minut je upečeno. Těsto sundáme z plechů, otočíme na čistou utěrku a sloupneme papír.

Tohle se dá udělat den předem. 

Druhý den jsem připravila jednoduchý krém: do mísy dáme 500 ml smetany na šlehání a jedno mascarpone, trochu pravé vanilky a cukr podle chuti (nepřeháněla jsem to). Všechno našleháme.

No, a teď stačí promazat, v mém případě tedy na plát vždy nastříkat krémové pusinky,  přiklopit dalším plátem a tak dále... nejsem opravdu nijak zručná zdobička, nikdy předem nevím, jak to dopadne, ale nakonec - posuďte sami...

K dozdobení jsem připravila asi 50 g mandlí v karamelu, které jsem pak posekala a trochu cukrových perliček.

Stejným způsobem se peče i ta roláda, jen těsto prostě natřete na papír a pak zarolujeme (nemusíme hned za horka, těsto je pružné a jde to, i když vychladne).

Přeji všem (i sobě) pokud možno konečně jarní dny!

Moc vás zdravím!

Vaše Helena

Ta stavba mě už roky fascinuje, byla jsem u ni mockrát. Kostel je postaven z tesaného kamene ve stylu románské baziliky, není orientovaný, jak bývá zvykem, sleduje pravoúhlost přilehlých ulic a náměstí.

Položení základního kamene se v roce 1854 zúčastni i císař František Josef I. a chotí Alžbětou.

Vstupní portály jsou skutečně skvostné!

A ještě varhany, ve své době největší v Čechách...

Kráčela jsem kostelem, který jsem měla sama pro sebe po špičkách... Mále jsem zapomněla fotit. Prostě jsem se jen dívala... 

Stejně krásně jako chodník před vstupem je vyzdobena i podlaha v kostele.

Poslední pohled vzhůru a hezký pocit, že jsem si tak neplánovaně splnila jedno přání.

Chodím ulicemi a myslím na tu hrůzu, co tu lidé zažili během povodní před pár roky. Jak už to bývá - paradoxně se Karlín vzpamatovat a prokoukl do velké krásy. Ulice jsou plné milých obchůdků a hlavně bister, kaváren a restaurací. Jen doufám, že taky všichni otevřou, až to půjde...

Náhodou jsem zabloudila na Lyčkovo náměstí. To je prosím základní škola a školka! A vždycky to škola byla. V roce 1904 se začala stavět podle projektu architekta Josefa Sakaře. Když jsem viděla, jak vypadala v roce 2002... Z celého půvabného náměstí byl tehdy 3 metry hluboký bazén...

Na většině zelených ploch v Karlíně teď kvetou narcisy. Tolik mi připomněly milovaný Londýn (taky byl jednou tak rozkvetlý, když jsem tam byla), ke kterému se teď se smutkem, vzpomínkami a modlitbou za prince Filipa obrací celý svět.

A hned za rohem je impozantní budova Invalidovny. Rozsáhlý barokní areál, který můžete znát třeba z Formanova Amadea nebo filmu Rašín. Probíhá rekonstrukce, ale své kouzlo má rozhodně i v tomto, zchátralém stavu.

Jsem na místě. Právě včas. I tohle je Karlín. Nové administrativní budovy jsou v jednotném stylu, opět mi trochu připomínají Anglii a musím říct, že se mi líbí. 

Tak, to bylo nakouknutí do jedné čtvrti v Praze - Karlín, který teď rozhodně už nemá černou duši...