Příjemný večer vám všem.

Tenhle příspěvek oddalovala, snažila jsem se postupovat chronologicky, ale teď jsem dospěla k onomu datu.  A říct vám to chci. V pátek 4. září, Iggy byl doma necelých 24 hodin, odpoledne zazvonil telefon. Na displeji vidím jméno vrchní sestry mamčina oddělení. Bylo mi jasné, že je zle. Byla jsem za ní ve středu, jako už po několikáté se mi jí nepovedlo přivézt k byť minimální bdělosti.

Běžela jsem hned. Asi dvě hodiny jsem jí držela za ruku, šeptala, co mě zrovna v té hrůze zrovna napadlo a pak odešla. Moc děkuji paní Ivaně, že mi zavolala, moc děkuji sestrám ve službě, pro mámino i mé pohodlí dělaly, co šlo. Jsem ráda, že jsem s ní do poslední chvíle byla a doufám, že už nikdy nebudu muset něco takového prožít.

V pondělí, na své šedesáté narozeniny jsem zařizovala její kremaci. Nejsem jedináček, ale jak péče poslední roky, tak záležitosti poslední jsou na mě. Sama jsem nebyla. Mám úžasného manžela a děti, nenechaly a nenechávají mě v tom samotnou. I když rozumem vím, že to neodvratně spělo ke konci, bolest je nepopsatelná. 

Nejdřív Aaronek, pak máma. Tenhle rok nás opravdu nešetří. Nad vodou a v relativní duševní rovnováze mě drží rodina, to neposedné štěně, spousta maličkostí a rutina. Té jsem se pevně držela. A ano, i vy. 

Takže vám děkuji, i vy, aniž by jste věděli, pomohli jste.

Opatrujte se a opatrujte své drahé.

Vaše Helena

PS: první přefocenou fotku z mámina mládí mám moc ráda, na té druhé je před dvěma lety v Orlických horách. Byli jsme se podívat za Adamem na táboře a moc se jí u kostel sv. Matouše líbilo.