Sincerely Helena

...od nás...

Příjemný večer, vážení!

Dnes na chvíli přeruším reportáže z Kréty. Tenhle příspěvek bude o vděčnosti, víře v lidi a hlavně poděkování.

Už jsem se tu zmiňovala o nemoci mé mamky. Alzheimerova choroba je nevyléčitelné neurodegenerativní onemocnění mozku. Tahle nemoc se ani s léky prostě nezlepšuje. Podařilo zachytit příznaky celkem včas (před necelými pěti roky) podle testů a CT byla hraniční. Nasezené léky některé hodně špatné projevy nemoci (halucinace, bludy, změny chování) částečně utlumily. Nemoc ale postupovala.

Poslední rok jsem zvládla jen díky pomoci pečovatelské služby. Poslední měsíce... těžko se mi o tom jen píše... Patrně poslední stádium nemoc - pacient ztrácí schopnost komunikace i samostatného pohybu a je zcela závislí na péči druhých. Pečovatelky pomáhaly, jak jen mohly, poslední týdny jsem už pracovala z jejího bytu. Těžko jsem se smiřovala s tím, že to je stav neudržitelný. Těžko se to kloubilo s prací, problém byl třeba i vyvenčit Aarona, nemluvě o pár pracovních cestách, kam jsem musela.

Když mamka přestala chodit, už opravdu nebylo zbytí. I poslední večer doma, kdy jsem jen odběhla domů, ji pečovatelky našly zaklíněnou v koupelně tak, že jí vysvobozovali hasiči. S trochou nadsázky černým humorem musím říct, že krom potápěčů u ní byly všechny složky záchranného systému. Naštěstí se to vždycky obešlo bez úrazu.

Mozek ví, že není jiná možnost, ale srdce má pocit, že jsem jako dcera selhala...

Mamka je od konce května v Domově se zvláštním režimem specializovaným na tyto klienty. Bylo to správné rozhodnutí. Pookřála tam, každé všední dopoledne mají nějakou aktivitu nebo kulturu, to jsem jí doma opravdu dopřát nemohla. Je o ní postaráno, já zase začínám spát, i když při zazvonění telefonu stále trochu nadskakuji. Uf, vzala jsem to velkou zkratkou, snad mi je rozumět. I tak jsem se rozepsala...

A teď už jsem u toho poděkování. Měla jsem tu potřebu. Práce pečovatelek je na okraji společnosti a přitom by se měly platit zlatem. Pomoc sociální pracovnice a koordinátorky péče mě bez nadsázky držela nad vodou a rozhodně byla nad rámec jejich pracovních povinností.

Nejdřív mě napadlo koupit něco dobrého, ale pak jsem si řekla, že ony do té práce a pomoci vložily kus sebe, a tak i já - udělala jsem pro ty zlatý holky svačinu. Slanou - upekla jsem toastový chleba, umíchala domácí lučinu a vajíčkovou pomazánku a celý ten sendvič - dort trochu nazdobila.

A sladkou - kakaovou roládu bez mouky plněnou krémem z mascarpone a šlehačky. Překvapila jsem je, potěšila a přesně to jsem chtěla. Mají můj obdiv a úctu. A kytici jsem nevyfotila :o)

A teď vás pozvu na zmrzlinu. Počasí je tak akorát, hotová je raz dva. A snědená ještě rychleji :o)

Zmrzlinový sendvič

Pokud chci smetanovou zmrzlinu, připravuji jí roky podle osvědčeného receptu.

1 kelímek mascarpone 250 g a 250 ml smetany na šlenání společně našlenám a stěrkou vmíchám slazené kondenzované mléko. Na tohle množství cca 1/3 plechovky.

Malý pekáček vyložím pečícím papírem, pokladu sušenkami a na ně navrším připravený krém. Navrch přijdou opět sušenky. Hodí se BB nebo jakékoli máslové.