Příjemný sobotní večer vám všem!
Uplynulé dny byly hodně náročné. Po všech stránkách... A tak potřeba chvíli nic neřešit, vidět něco krásného ideálně v přírodě sílila a hodně jsme se na tu vidinu upnuli. Povedlo se a tak jsme včerejší podvečer prožili v Národním hřebčíně v Kladrubech nad Labem.
Historie hřebčína je dlouhá a bohatá. Mnohokrát měl chov koní na mále. Zabývali se ním už Pernštejnové, Rudolf II. udělil místu status císařského dvorního hřebčína. V roce 1918 přešel do vlastnictví státu a zachránil ho nikdo menší, než Tomáš Garrique Masaryk, který koně milovat. Nahnuté to bylo ještě párkát, ale v roce 1995 byl areál vyhlásil za kulturní a později i národní památku. V roce 2019 byl zařazen do seznamu kulturního dědictví UNESCO jako Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní.
Tím je doufám zajištěno, že nejstarší původní české plemeno, starokladrubský kůň, nezanikne.
Je to místo, které znám z dětství. V nedaleké vesnici jsem měla babičku a dědu, narodila se tady moje mamka. V hospodě, ze které o pár let později prarodiče vyhnali... I na tu jsem se mrkli, ale ani jsem jí mamce nefotila, byla by smutná, jak ten podnik, na kterém se její rodiče tolik nadřeli, teď vypadá...
Je to pryč, nechci být smutná. Hřebčín se teď doslova skví, je nádherně opravený a opečovávaný.
Pohled na stáje a od stájí na kostel sv. Václava a sv. Leopolda.
Milý a znalý průvodce nás vzal do historických stájí
s úctou a respektem jsme obhlédli plemenné hřebce. Starokladbrubský kůň se chová nepřetržitě víc jak 400 let, nyní ve dvou barevnách variantách. Bělouše najdete tady a vraníky v hřebčíně ve Slatiňanech. Hříbata se rodí tmavá a postupně vybělují. Někdy to trvá rok, někdy i šest let.
s úctou a respektem jsme obhlédli plemenné hřebce. Starokladbrubský kůň se chová nepřetržitě víc jak 400 let, nyní ve dvou barevnách variantách. Bělouše najdete tady a vraníky v hřebčíně ve Slatiňanech. Hříbata se rodí tmavá a postupně vybělují. Někdy to trvá rok, někdy i šest let.
Kladrubáka bezpečně poznáte podle robustního vzhledu (kolem 600 kg živé váhy) a hlavně klabonosé hlavy.
U hřebců byl přísný zákaz dotýkání šprůslí, u stáje s mladými klisnami pan průvodce přimhouřil oči i nad pohlazením. Tahle slečna prostě byla hodně zvědavá a vypadá to, že by chtěla i selfie :o)
Hladit koňskou hlavu, hledět do těch moudrých očí... moc hezká chvíle.
Hřebčín byl historicky takový stát ve státě. Tedy v císařství. Měl školu, byty pro zaměstnance, učiliště, dílny, kostel i hřbitov.
Na jednom z obytných domů je výklenek s andělem a batoletem. Je to na počet tragické události s dobrým koncem. Roční děťátko vypadlo z okna v prvním patře a nic se mu nestalo...
Po prohlídce jsme se šli ještě podívat na závodiště - právě tam probíhaly kvalifikace na dnešní mezinárodní závody spřežení Rudolfův pohár.
Pastviny a výběhy jsou tady snad nekonečné...
Fascinující podívaná - souhra člověka, koně a vozu s elegancí a grácií... Moc se nám líbila i dodržovaná "štábní Kultura" jak u soutěžících, tak porotců. Všichni ve slušivých uniformách.
Doufám, že se vám sobota vydařila stejně jako nám včerejší odpoledne.
Užijte si večer i neděli!
Vaše Helena
