Určitě jste všichni poznali hlavní budovu hřebčína ve Slatiňanech.

Ta noblesa, majestátnost, elegance a důstojnost - prostě starokladrubský vraník. 

Už jsem tady byla mockrát, ale jedu sem vždycky ráda. Jsou prostě nádherní!

Vaše Helena

Těsto mi pomohla připravit pekárna. Vložila jsem do ní:

60 g rozpuštěného másla, 2 vejce, 150 g bílého jogurtu, 500 g hladké mouky, špetku cukru, lžičku soli, 20 g droždí

O těsto máme postaráno. Připravíme si náplň. Nastrouhala jsem balíček balkánského sýra (200 g) a dvě mozzarelly a vše trochu spojila lžicí másla.

Tady je prostor k experimentům - výborný je i chleba třeba s brynzou.

Vykynuté těsto rozdělíme na dva kusy. I to, jak chačapury vypadá, se dost liší. V některých částech země se dělají z těsta takové lodičky a ty se naplní sýrem a do něj se rozklepne vejce. Já jednu polovinu těsta vyválela dokulata, doprostřed nandala polovinu náplně a těsto uzavřela v jakýsi balíček, který jsem znovu trochu vyválela.

Z druhé části těsta jsem vyválela obdélník, na polovinu jsem dala náplň, přiklopila volným těstem a pomocí vidličky pevně uzavřela.

Pečeme ve velmi teplé troubě, je potřeba ji vyhřát na 240 stupňů. V Gruzii se chačapuri připravuje v pecích podobných těm na pizzu. Za cca 20 minut je hotovo.

Kulatá placka trochu vytekla, ale ten pečený sýr je prostě výborný :o)... Večeře se nedočkala - prostě jsme pořád ochutnávali :o) 

Měla jsem pochybnosti, jestli jsem nepřehnala množství, byli jsme doma jen 3, ale je to taak jedné...

Moc mi chleba chutnal se salátem coleslaw, který jsem narychlo připravila.

Přeji všem krásnou zasněženou a mrazivou neděli.

Vaše Helena

Žádné kupy, vlastně jen poprašek, ale to ticho, ten vzduch... Všimli jste si, že čerstvý sníh úžasně voní?

Tohle místo miluju. V "našem" lese to jediné místo s vodou. Vždycky se tam zrcadlí stromy, když jsou zasněžené, je to fakt nádhera...

No řekněte, není to krása! 

Tohle místo Aaron miluje. Proskakuje hromady nařezaných větví, asi tam cítí zajíce...

A tu ho máme. Špinavého, ale dokonale šťastného. Co to pod tím sněhem asi je?

 

Po pár krocích jsme v Novém Světě. Byla jsem tam už tolikrát a nepochybně se tam půjdu toulat ještě mockrát. Miluji ty uličky, ta domovní znamení, ráda nakukuji do tajemných zahrad...

Úplně nejraději tam chodím po tmě, když svítí lampy. To se člověk může zasnít a zahlédnout obyvatele i z dávné minulosti. Bydlel tu Dán Tycho de Brahe, Jakub Arbes, Jan Zrzavý, Karel Kachyňa, roubenku jeden čas vlastnil Arnošt Lustig a Ota Pavel.

A tu je - roubenka hotelu U raka. Loni jsme si tu pochutnávali na svařáčku a přikusovali horké preclíky... Okénko s občerstvením, bylo otevřené i letos.

Slunce nás nalákalo k vyhlídce Strahovských zahrad - ten pohled je odtud úchvatný.

Pokračovali jsem dolů Úvozem

až k místu, kde se mění v ulici Nerudovu.

Malá, nebo spíš větší otočka a opět vzhůru, tentokrát po Radničních schodech.

Pohled do Nerudovky je odtud moc krásný.

A jsme na Hradčanském náměstí. Vlevo pozdně barokní Arcibiskupský palác, Hrad neprodyšně uzavřený, tak jen pohled na věže katedrály.

A nemohu opomenout můj milovaný litinový secesní kandelábr. Stojí tu od roku 1868 a plynem svítil ještě v roce 1985, kdy byl jako poslední v Praze elektrifikován. Další změna přišla v roce 2006, kdy se opravil a znovu svítí na plyn stejně jako celá královská cesta.

A pochopitelně nesmí chybět pořádná porce renesance - Schwarzenberský palác.

Poslední zastavení - vrcholné baroko. Průčelí a hodinová věž vojenského Kostela sv. Jana Nepomuckého. Stavbu započal Kryštof a dokončil jeho syn Kilián Ignác Dientzenhofer.