Příjemný sobotní večer vám všem!

Uplynulé dny byly hodně náročné. Po všech stránkách... A tak potřeba chvíli nic neřešit, vidět něco krásného ideálně v přírodě sílila a hodně jsme se na tu vidinu upnuli. Povedlo se a tak jsme včerejší podvečer prožili v Národním hřebčíně v Kladrubech nad Labem.

Historie hřebčína je dlouhá a bohatá. Mnohokrát měl chov koní na mále. Zabývali se ním už Pernštejnové, Rudolf II. udělil místu status císařského dvorního hřebčína. V roce 1918 přešel do vlastnictví státu a zachránil ho nikdo menší, než Tomáš Garrique Masaryk, který koně milovat. Nahnuté to bylo ještě párkát, ale v roce 1995 byl areál vyhlásil za kulturní a později i národní památku. V roce 2019 byl zařazen do seznamu kulturního dědictví UNESCO jako Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní.

Tím je doufám zajištěno, že nejstarší původní české plemeno, starokladrubský kůň, nezanikne.

Je to místo, které znám z dětství. V nedaleké vesnici jsem měla babičku a dědu, narodila se tady moje mamka. V hospodě, ze které o pár let později prarodiče vyhnali... I na tu jsem se mrkli, ale ani jsem jí mamce nefotila, byla by smutná, jak ten podnik, na kterém se její rodiče tolik nadřeli, teď vypadá...

Je to pryč, nechci být smutná. Hřebčín se teď doslova skví, je nádherně opravený a opečovávaný.

Pohled na stáje a od stájí na kostel sv. Václava a sv. Leopolda.