Příjemný podvečer vám všem!
V Římě jsme se moc rádi podívali na místa, která jsme viděli při naší první návštěvě. Chtěla jsem ale vidět i něco nového. Tedy starého :o) Už doma jsem si vytipovala pár míst. Dnes vás provedu jedním z nich.
Diokleciánovy lázně - Terme di Diocleziano byly postaveny na přelomu 3. a 4. století našeho letopočtu a od konce 19. století zde sídlí Římské národní muzeum.
Monumentální komplex měl rozlohu 13 hektarů a kapacitu 3 000 lidí. Dnes bychom je nazvali asi wellness rezortem. Byla tu lázeň teplá, vlažná a studená, dvě tělocvičny, umělecká galerie, planetárium, zahrada s fontánami, divadlo... A ta kapacita - musíme si uvědomit, že Řím byl v té době největším městem známého světa s milionem obyvatel.
Fungovaly do 6. století, pak Gótové značně poškodili akvadukty. Objekt chátral, jako mnoho jiných byl rozebírán na stavební materiál. V 16. století bylo i něco přistavěno - kostel a Kartuziánský klášter. Stavbou byl pověřen Michelangelo Buonarroti.
Klášterní křížová chodba - vstup sem byl fascinujícím zážitkem. Ač je tohle místo v samém centru města, byl tu neuvěřitelný klid a v celém obrovském areálu ani ne deset návštěvníků.
V antických a barokních kulisách si tady můžete prohlédnou snad tisíce soch a jejich fragmentů, stavebních prvků a ukázek písma. Však se taky jedna část jmenuje Muzeum písemné komunikace Římanů. Tady nás náš grafik (rozuměj Adam) opět překvapil svými vědomostmi a znalostí historických souvislostí. Díky němu vím, že třeba font Times new Roman, který známe asi všichni, navržený pro britský deník The Times v roce 1931 vycházel z písma starověkých Římanů... Název to jasně napovídá, ale do souvislosti jsem si to nikdy nedala.
V centru rajské zahrady jsou obrovské zvířecí hlavy.
Ta překrásně jemná výzdoba hlavic a sloupů mi učarovala už dávno a tady jsem si fakt užila. Přiznám se, že ti květiny na sloupu jsem si pohladila...
I uvnitř jsou krásně nainstalované objekty...
Pak jsem objevili další venkovní prostor.
Tím jsem ukončili prohlídku v bývalém klášteře a čekala nás ještě expozice v ruinách lázní.
Tento prostor se využívá i ke krátkodobým výstavám. Javiera jsem si musela vygooglovat. Je to mexický sochař žijící v Barceloně. Jeho práce do antických reálií dokonale zapadly.
Starověké kolumbárium - sem se ukládaly urny s popelem zemřelých.
Tak a jsme tam, kde naše prohlídka začala. Stále téměr sami. Byly to úžasně strávené hodiny. Tohle místo opravdu stojí za vidění.
Takový zážitek bylo třeba zajíst a prodiskutovat u vína.
Jedli jsem v malé taverně a vše bylo vynikající. Adam si natolik získal postaršího majitele, že ho pozval do kuchyně, aby si vybral dezert. Přinesl si tiramisu (to si dal všude :o)) a toto. Název jsem zapomněla, pokud někdo víte, budu ráda. Něco mezi panna cottou a hodně jemným pudinkem. Jen jsem ochutnala, bylo to vynikající. Takový karamel tedy fakt neumím...
Přeji hezké podzimní dny.
Vaše Helena
